Po docela vyčerpávajícím týdnu se svou partou ve Val Cenis jsem se vrátila do Vincenta, abych zjistila, že poslední lednový týden nám dorazí jen 19 klientů. Parťačka Renča tedy odjela domů a já přemýšlela, kam vyrazím, abych utekla z toho hnusného počasí, které bylo v předpovědi. Nikdy jsem nebyla v jižní Provence a tak netrvalo příliš dlouho vymyslet můj plán-neplán. Přes Coachsurfing jsem rozhodila sítě a ozval se mi týpek z Aix-en-Provence. Nocleh je tedy zajištěn. Klienty jsem seznámila se situací a kdyby se cokoli přihodilo, jsem schopna se do 5 hodin vrátit. Za drobného deště jsem se svou Zlatovláskou (Toyota Yaris) vyrazila směr Aix a rozhodla se sbírat všechny stopaře, abych si trochu pokecala. Po hodině jízdy jsem měla první štěstí v podobě stopařky Valerie. Bohužel mi společnost dělala jen 30minut, ale jak je ve Francii zvykem, na rozloučenou mě olíbala z obou stran. Tak jsem si říkala, jak by se asi tvářil český řidič, kdybych ho při vystupování začala líbat:) Bohužel Valerie byla také poslední stopařka, kterou jsem na své třídenní cestě potkala. Po 3,5 hodinách jízdy jsem přijížděla do studentského městečka Aix-en-Provence a bohužel jsem do GPS zadala adresu mého noclehu. Jenže to jsem netušila, že Aix je historické město protkané pěšími zónami a parkovat lze jen na okrajích města na vyhrazených parkovištích. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem jela po pěší zóně skrz hlavní náměstí (asi jako bych se projížděla po Staromáku). Tepovka najednou byla na nejvyšší frekvenci, rudla jsem a otevírala okínka (teplota byla 18 stupňů, takže jsem se příliš nezchladila). Najednou vidím před sebou turistický městský minibus a už jsem se ho nepustila. Ten mě přece musí z těchto klikihák vyvézt! Každou chvíli zastavoval, což jsem přisuzovala zřejmě výkladu o okolních památkách. Najednou ale slyším trochu nepříjemný zvuk ze zadní části mého auta, takové lehké škrknutí a teď jsem to v zrcátku spatřila. Ten minibus totiž vždycky kartou spustil sloupky v zemi (vysoké asi 40cm) a jak projel, začaly se zase zvedat. Do prdele, rychle za ním. Lepila jsem se mu na paty a všechny sloupky jsem projela, než se zase zvedly. Na to, abych sledovala udivené ksichty kolemjdoucích, nebo nechápavé pohledy případných Kryšotů, jsem fakt neměla čas. Po dobrých 10 minutách dramatu, které mi připadaly dlouhé snad hodinu, jsem byla opět na silnici. Uf. Rychle zaparkovat na prvním parkovišti a je mi úplně fuk, jak daleko ke Christopherovi polezu, nebo kolik mě to bude stát. Vzala jsem si na nádraží mapku města a několik hodin se toulala starobylými uličkami, tu si zašla na vínko, tu zase na mušle a bylo mi moc fajn. Hlavně to teplo a občas prosvítající sluníčko. Večer jsem došla ke Chrisopherovi, na můj vkus teda přeslazený seladon, ale bydlení měl krásné – jakože hodně hodně krásné a mně šlo dnes hlavně o přespání zdarma. Stříhal zrovna nějakou hudbu, zašli jsme nakoupit zobání na večeři a poseděli s jeho kamarádkou. Zvláštní, ale naprosto pohodový večer, kdy jsem si řekla, že vlastně do Puy ještě zítra zpátky vůbec nemusím a vymyslela další plán – Marseille. Ráno jsem si zašla na croissant a kávičku v příjemné hospůdce a sledovala cvrkot lidí, mířících do práce. V 9 ráno už jsem parkovala v Marseille (no to bylo další drama, najednou na kruháči tři jízdní pruhy, ale na zemi namalované nebyly! Prostě si je tak lidi zrovna vytvořili a jedno auto jsem fakt minula o milimetry). A dost, parkuju na prvním parkovišti. Jenže to by mě z toho kruháče museli ti kokoti pustit! A tak jsem minula první parkoviště a frčela dále. Najednou se v ulici přede mnou zjevilo parkovací místo na parkovací lístek – max. doba parkování 6 hodin. Sice vůbec nevím, kde jsem, ale snad mi to bude stačit. Naštěstí jsem si zapsala název ulice, protože tohle místo bych jinak asi nikdy nenašla. Za dvacet minut už jsem žasla nad atmosférou starého přístavu. WOW – tak to jsem nečekala. Dýchalo to tu časy z knih Victora Huga, úplně jsem si tu představovala ten život tehdá…. Bylo teplo, sluníčko se střídalo s krásnými mraky a já chodila v lehkém svetříku a s úsměvem na tváři po březích přístavu. Zastavil mě dokonce nějaký dokumentarista, ale když zjistil, že nejsem místní, tak prý nic z toho rozhovoru nebude. Jeho škoda, kde zase potká takovou hvězdu? Vládla zde naprostá pohodička, nikdo nikam nespěchal a po turistech jako by se slehla zem. To byla největší bomba na celé této cestě – kdo by jezdil do jižní Francie v únoru?? Opravdu jsem nepotkala za 3 dny ani jednoho cizince (když nepočítám Angličanky na wc na dálnici). Marseille mě nadchlo a vůbec se mi odsud nechtělo. Ale parkovné končilo a kdybych měla deku, přespala bych v autě. Jenže tu jsem zapomněla a platit tady za hotel a ještě další parkovné se mi nechtělo. Navíc mě přepadla touha jet dál a poznávat další místa. Mám velmi strohou mapu Evropy a vypadalo to, že cesta do Saint Tropez vede pořád podél moře. Tak to bude krása, jdeme na to. První dvě hodiny jízdy jsem ovšem moře nezahlédla ani v dálce. GPS mě pořád sváděla na dálnici, ale já chci jet přece podél moře, tak si pojedu po svém. Cesta po Toulon vedla mezi mnoha skalisky skrz borovicové lesy, sem tam nějaký kaňon, samá serpentína a opět nikde nikdo. Naprostá nádhera. Od Toulonu už se to klikatilo podél vody, každou chvíli nějaká plážička, ale jinak naprosto vylidněno. V podvečer jsem dorazila do Saint Tropez, hladová a unavená. Zkusila jsem nějaká ubytování v soukromí i hotely, ale všechno zavřené. Ups, tak to jsem nečekala. I přes booking.com zde bylo jediné ubytování a to asi 20 min jízdy odsud, kam se mi moc nechtělo. Chtěla jsem strávit večer v centru, zajít na rybku a vínko do nějaké hospůdky, ale jak jsem záhy zjistila, stejně je tu všechno zavřené a pouze tři restaurace – ani ne dle mého gusta – otevřené. V celém Saint Tropez. To je paráda. Kdo může říct, že zažil toto město bez lidí? Zašla jsem pokecat do baru na jedno malé pivo, ať aspoň trochu zaženu hlad, vyfotila jsem si policejní stanici Kryšota a vyrazila do Sainte Maxime. Nebylo to daleko a prý je to trochu živější. Trochu je to správné slovo, tady byly otevřené restaurace 4. Ale ubytování u moc příjemných lidí v centru, jejich pes byl hned můj kámoš, parkování zdarma a snídaně v ceně – co víc si přát. Okamžitě jsem vyrazila na večeři a ta čerstvá ryba s vínkem opravdu stála za to. Ještě teď si tu chuť přesně vybavuji. Ráno si můžu spát jak dlouho chci, ale na večer bych se už opravdu měla vrátit do Puy. Pozítří odjíždím domů, tak je třeba se sbalit, poklidit a tak. Hned po snídani to beru pobřežní cestou do Cannes. To je asi nejhezčí část mé cesty – rudé skály všude kolem. Nejprve vylézají z moře, pak jsou to zase vysoké útesy na druhé straně silnice, nevím, kam se dříve dívat. Stejnou trasu se mnou jezdí nějaký místní klub cyklistů a vždycky když je předjedu, tak za chvíli předjíždějí oni mě, protože už zase stojím a fotím. No taky jsou ze mě vykuleni, kde se tu ta turistka s českým autem vzala. Na oběd přijíždím do Cannes a tentokrát opravdu parkuji na prvním parkovišti. Mám hlad a dala bych si polívku. Jako by z nebe spadla, najednou se přede mnou objeví krásná mini hospůdka – polívkárna. Paní Silvie je velmi milá a vysvětluje mi místní poměry. Ona pracuje i v zimě a prodává za pár šupů polívky a čočkovou kaši, chodí k ní taky spousta místních. A pak jsou tu ty turistické hospody, kterým stačí zarobit přes léto a pak jsou zavřené. Opravdu sem za malý moment přichází 78 letá dáma, povídají si o životopisném filmu Brigitte Bardotte, který tu v neděli sama Diva uváděla. Je tu moc příjemně, taková stará Francie a vůbec se mi nechce jít dál. Posílají mě na kopec s krásnou vyhlídkou a samozřejmě nesmím opomenout vyfotit se na slavném červeném koberci hvězd. Domů to mám ještě asi 5 hodin jízdy, tak už se příliš nezdržuji a vyrážím na cestu. Tentokrát to beru po dálnici, abych vůbec dojela do setmění. Ale v některých úsecích sjedu a hodinku si svištím kotěhůlkami kolem vinohradů, chateau a alejemi kvetoucích mimóz (jo a to jsem zapomněla podotknout, že podél pobřeží rostly pomeranče – zralé!). Do Puy přijíždím opět s deštěm, který se ovšem za noc změní v sníh a Zlatovláska je ozdobena 25 cm prašanu. Je to holka šikovná a těch 900 km si švihala o stošest! Byla to překrásná dovolená a už teď se těším na další výlet se Zlatovláskou. Bujočka
