KOH JUM,  aneb jak přežít 5 dní valinkování na thajském ostrově

(Popravdě byl program tak náročný, že si ani nepamatuji skutečnou posloupnost dnů…)

Vše začalo plánováním dovolené do Vietnamu. Ondra může jedině začátkem ledna, takže moc na výběr nebylo. Pro naši cestu nám stačily dvě podstatné informace – budeme motorkařit a celých 18 dní tam bude zima. A tak jsem při koupi letenek dostala spásný nápad neletět domů s Ondrou, nýbrž zakončit drkotání (zimou i povrchem cest) na nějakém thajském ostrově. Už se blížil konec dovolené a já pořád netušila, kam vlastně pojedu. Nakonec stačilo pět minut googlit a už jsem kupovala letenku do Krabi, odkud prý je to kousek na ostrov s minimem turistů – Koh Jum. Ubytko přímo na pláži, takže restart mého organismu, započatý již pařbou v Bangkoku, může pokračovat. Den před odletem mi ovšem šéfová hotýlku napsala, jestli vím, že v dobu, kdy přiletím, už nic na ostrov nepluje, jelikož jsou tam jen dva trajekty denně. Ups! V dalším mejlu zase ať vím, že tam není elektřina, ale 2/3 dne fičí na svůj generátor. A taky, ať si vezmu hodně místní měny, protože tu nikde nevyměním peníze a není tu ani bankomat. To zní tak exoticky, že teď už jen zbývá se tam dostat. Nakonec si objednávám soukromou loď (za cenu pěti noclehů☹), ale co už. I tak je to všechno za hubičku. Nechtělo se mi čekat v jakémsi Krabi a vidina toho, že už večer budu na pláži s doutníčkem a Gin tonikem, byla silnější. Hodinová plavba tmou s rybářem, jehož slovní zásoba je zúžená na slovo „madam“, byla nádherná. Sice jsem hovno viděla, jen sem tam světýlko, ale ten teplý vánek a představa pěti dnů nic nedělání byla fantastická. Výstup z lodi do 28° vody, welcome drink, zelené curry z mořských plodů, bambusová chaloupka se štěbetajícími gekony a žabím princem v koupelně a hlavně ten klídek – to je přesně to, po čem jsem toužila. Hned zpočátku jsem upozorněna na všudypřítomné opice, které mi mohou vlézt do chaloupky, kdybych nezavřela. Za chvilku slyším rachot a to ty potvory běhají po střeše. Není to mé jediné setkání s těmito tvory, o kterých jsem přesvědčena, že mají určitě vzteklinu, blechy a bůhví ne-li také AIDS😊.

Den 2: Ráno je nádherně, posnídám jogurt s čerstvým ovocem a zjišťuji, co se tu dá dělat. Co jiného, než ležet na pláži? Dobrá, proto jsem tu přece přijela. Najdu si tedy místo mezi skalami, abych nemusela oblíkat plavky a jdu na to. Našla jsem si postup (dělají to tak všichni ležáci pláží?): 15 minut poležet na zádech (jéé, to je pohoda), do vody (ta je teploučkááá), napít. Otočit na 15 minut na břichu (proč na mě sedá ten obtížný hmyz?), do vody (taky by mohla trochu zchladit tělo), napít. A znovu 15 minut na záda (do pytla, to je ale hyc, jak to může někdo vydržet?), JDU NA PIVO. No jo, v tom stínu je stejně nejlíp. Poté se postup opakuje, ve druhém kole k tomu ještě přidávám knížku, protože se nějak začínám nudit. Po dvou hodinách slunění zkusím ještě šnorchlování, ale je prd vidět, tak to balím. Zlatá zimečka ve Vietnamu. Dám si výborné red curry a na chvilku si jdu zdřímnout, protože jsem z toho slunce úplně hyn. Odpoledne vyrážím na průzkum naší 400 m dlouhé zátoky. Nachází se zde 5 ubytovacích kapacit s beach bary. Ale žádné party a rachot, naopak klídek a pohodička, vůně moře se mísí s vůní marihuany a všichni tu jsou krásně šťastni. Jedna z hospůdek má dokonce espresso, tak to bych tu nečekala. Po dobré kávičce je čas na relax, a tak si dopřávám masáž. Začíná poprchávat, konečně není hyc. To je paráda. Na zítra si objednávám motorku, protože to ležení mi fakt moc nejde… Večer si dám, jen tak na chuť, krevetky a testuji, kde je nejlepší Gin tonic . „Objevuji“ fajný bar, kde sedí jen chlapi. A vůbec, na tomto ubytku, až na jeden pár, jsou jen chlapi. Ten kámoš toho a ten zas toho a všichni jsou z oblasti Hamburgu a Mnichova a jsou to týpci jak bič. Jezdí tu pravidelně už několik let tak na 2-4 měsíce a prý je jisté, že i já se sem znovu vrátím. No, kdo ví, takový relax člověk jen tak někde nenajde. Vyzkouším jejich kuřivo a jdu spát. Kdybych neměla za sousedy neustále trtkající Němce, bylo by se tu fajně spalo. Ale to mě ty její výkřiky vzbudí o půlnoci, ve tři a dokonce i v šest ráno. Pouhá závist mi nedá spát a lituji ostatních sousedů, kteří třeba nejsou vybaveni špunty do uší, jako já. V noci je 23 stupňů, ale mi je pod jednou dekou trochu zimečka, tak si prosím druhý den o jednu navíc. Asi mě mají za cvoka…

Den 3: ráno jdu na espresso a dávám si k němu mango sticky rice. A toto se později stává mým každoranním rituálem. Procházka do 300 m vzdálené hospůdky na snídani, počtení emailů a teprve potom se jdu uložit na pláž. Kdo nezná mango sticky rice a má rád naši sladkou rýži, tak to bude milovat. Představte si tu rýži uvařenou v kokosu a jí se to s čerstvým mangem, posypaným chia semínky. Po snídani vyrážím na průzkum ostrova na fichtlu a to doslovně. Klepou se tomu řídítka, nádrž to má prázdnou, ale hlavně, že je na něm nálepka Bob Marley😊. Jakýsi rasťák mě zve večer k nim do báru, prý bude živá muzika. No proč ne? Koh Jum není velký ostrov, vede jím jedna, docela slušná silnice (co by za to naši vietnamští kamarádi dali). Přilby tu neexistují, stejně jako policie. Kdysi prý tu ale byla, ale byla na nic. Projíždím postupně všechny pláže, abych zjistila, že moje volba zátoky byla opravdu ta nejlepší. Ostatní pláže jsou totiž dlouhé (ale překrásné), jenže já mám tu svou malou se skrytými zákoutími na nudu. A to by jinde nešlo. V hlavním přístavu je pár krámků s omšelými suvenýry a docela dost turistů, tak prchám pryč. Malá sprška (na to už jsme si tady zvykli a je to úžasně osvěžující) mě zažene schovat se pod palmy do Coco baru. Docela mám sevřené půlky na polňačce mezi kokosovými palmami a čekám, až mi nějaký kokos spadne na kokos. No ještěže mám na hlavně klobouk, ten mě zajisté zachrání (pozn. redakce – na nedalekých Andamanech, jak mě poučila moje teta Pavlína, umře ročně 200 lidí na zásah kokosem). Sice jsem ve společnosti krásného Francouze, který se směje jako Bono, ale jinak je tu mnohem dráž, než v naší zátoce. Musím ale frčet dál, protože mě už čekají děti z muslimské školy. Ráno jsem se tam náhodou zastavila mrknout, jak se tady vzdělávají, v poledne jsem se tam vrátila na oběd a odpoledne jsme domluveni u moře. Mají dnes totiž program se členy Ochránců podmořského života Andamanského moře a učí se o mořských travách. Anglicky se domluví pouze jeden učitel a jedna školitelka ochrany. Z dětí ani jedno neumí žblebtnout anglicky. Čekáme na úplný odliv a brodíme se nejprve místními splašky (i když proti Vietnamu je tu super čisto) a poté nechutným bahnem do dáli. Děti mají pozorovat, zapisovat, ale většina z nich to pojala jako bahenní válku anebo soutěž, kdo najde hnusnější potvoru. Výlovky jsou to unikátní – superžížala, ráčci, mušle, krabi… Po hodince se loučím a pokračuji dále. Zastavuji ještě na krásném místě – The Rock View – relaxační terasy na skalách s parádním výhledem a jelikož chci majitelům toho jedinečného místa udělat radost (mají to čerstvě otevřené), dávám si zeleninové spring rolls. Moc dobré. V dáli ovšem začíná docela hrůzostrašná bouřka, a tak běžím k fichtlu a ujíždím o závod s deštěm. Stihnu to tak tak a v tom lijáku už si vychutnávám krevety a pivo v hospůdce u rasťáka. Vyleze z něj, že živá muzika je vlastně on, protože hrál ve dvou kapelách. Je fakt, že ať vezme do ruky kytaru, djambe nebo didgeridoo, na všechno hraje geniálně. Z rasťáka se vyklube docela chytrý kluk, ale na místní atmosféru až příliš ukecaný…

Den 4: Ráno je zas krásně. Po rituální snídani ulehám nejprve na pláž poblíž hotelu. Jen, co vytáhnu knížku, je tu opice a chce mi vzít tašku. Asi čuje, že v ní mám banány a jablko. Mrcha si volá druhou pomocnici, ale já se radši pakuju, skočím na Gin tonik a stěhuju se na mou malou plážičku. Bágl přivážu na skálu a ať si potvory trhnou. Procedura opalování pokračuje, knížka je už téměř přečtena, začínám tedy studovat Azory. Po odpolední siestě na pokoji (tentokrát netrtkají, ale zahradník kosí trávu přímo u mé chatky) jdu na rannou večeři – dnes zkouším indické curry a nemám potřebu se tu ničím jiným ládovat, než všemožnými druhy curry. Večer zavítám opět k Němcům a chlubí se, že dnes ulovili 7 kg Merlina, kterého obalili v banánovém listí a právě se nese na gril. Za hodinku už začínají hody s čerstvě ugrilovanou rybou a salátkem. V dáli šlehají blesky, ale je příjemné teplo a déšť se nám dnes vyhnul.

Den 5: Rituální snídaně (dnes, místo mango sticky rice, zkouším maniok. Řidčí než u nás, ale lepší – čerstvě uvařený). Pokračuje rituál na pláži. Dnes ovšem vydržím až do 15 hodin, jelikož se mi pobyt krátí a sluníčko se občas schová za mraky, tak se to dá vydržet. Dopřeji si masáž zad a hlavy a po dalším skvělém curry se jdu rozloučit do okolních barů.

Den 6: Rituální snídaně. Sbalit a vyrazit na pláž. Dojídám zásoby banánů, poslední opalovačka a koupačka a v poledne lodičkou vyrážím na cestu domů. Uprostřed moře najednou stavíme, připojíme se k další lodičce a čekáme, až dopluje trajekt a my na něj přeskočíme. No, to bude zajímavé s těmi bágly. Naštěstí vše klapne a pak se ještě hodinku sluním na trajektu do Krabi. A tímto pobyt na mém idylickém ostrově končí, letím do Bangkoku a zítra domů.

Bylo to uklidňující, relaxační, krásné, ale pro mě úplně tak akorát dlouhé. Kdyby to nebyla taková štreka, klidně bych se tam dvakrát za rok na těch pár dní skočila znovu mrknout.